Žijeme ve složité době. Mnoho z nás prožívá svá vlastní soukromá dramata, traumata, neštěstí a katastrofy. Zároveň se nás dotýkají i události, které se dějí jinde na světě – možná mimo náš přímý dosah, ale díky empatii se dokážeme vžít do situací, kterými procházejí například váleční uprchlíci.
Jak ulevit vlastní psychice, ať už je zatížená jakýmkoli traumatem? Náš mozek má své vlastní způsoby, jak se vyrovnává s katastrofou. Psychologové Zunin a Myers, kteří se touto problematikou zabývají, popsali typické fáze setkání s katastrofickými událostmi.
Před katastrofou
První fáze předchází očekávanému dopadu katastrofy. Charakterizuje ji strach, nejistota a pocit bezmoci. Katastrofa se blíží a my s ní nic nenaděláme.
V této fázi se snažíme vyhledávat co nejvíce informací, ale není dobré to s nimi přehánět. Buďte v obraze a připravujte se, ale nenechte se zahltit záplavou špatných zpráv a chmurných předpovědí. Mluvte se svými blízkými o tom, co může nastat, a připravujte se na realistické scénáře. Ovlivňujte, co můžete ovlivnit: například zásoby, nouzové kontakty, preventivní opatření.
Dopad
Impaktní neboli dopadová fáze přichází v okamžiku, kdy „se to děje“. Doprovází ji silné emocionální reakce – vlastně šok. Bývá také nejkratší, délka jejího trvání i síla reakce každopádně závisí na charakteru katastrofy a rychlosti jejího příchodu. Na počátku s námi může otřást zmatek, nedůvěra nebo také sklon k popření reality. Pak ale rychle následuje sebezáchovná akce zaměřená na záchranu sama sebe a vlastní rodiny.
Pokud na vás právě dopadá přírodní nebo společenská katastrofa, jednejte účelně a soustředěně. Zabezpečte vše, co aktuálně jde, a snažte se uvažovat i mírně dopředu do budoucnosti. Postarejte se o základní náležitosti k přežití (jídlo, pití, bezpečný přístřešek, případně důležité léky a potřeby pro děti) a naplánujte další kroky.
Hrdinská fáze
Potřebujeme něco dělat. Cokoli, hlavně když máme pocit užitku, i když reálná produktivita bude pravděpodobně celkem nízká. Často se semkne okolní komunita a snaží se postiženým pomáhat, jak jen může. Altruismus převáží a lidé napřou všechnu energii, čas a prostředky do pomoci druhým. To pochopitelně nemůže vydržet dlouho.
V heroické fázi jsme nabuzeni adrenalinem a může být problém uvažovat střízlivě.
Abyste nevyhořeli, pamatujte, že nemůžete pomoci všem a že nemůžete dlouhodobě pomáhat na svůj úkor. Dělejte jen tolik, kolik zvládnete, a místo chaotického pobíhání postupujte pomalu a systematicky.
Pomáhající líbánky
Mezi hrdinským obdobím a fází deziluze se může nacházet ještě takzvané líbánkové období. V té době už se zabíhají oficiální procesy na pomoc postiženým, rozšiřuje se infrastruktura pomoci a roste optimismus, že vše brzy skončí a vrátí se k normálnímu stavu. Vypadá to, že situace je pod kontrolou. Ve skutečnosti ale tato fáze trvá jen několik týdnů a vystřídá ji období deziluze.
Tvrdé přistání
Začínáme si v plném rozsahu uvědomovat negativní stránky celé situace, limity možné pomoci a skutečný rozsah všech dopadů katastrofy. Lidé, kteří se snažili pomoci, přestávají cítit smysl a užitečnost všeho konání. Dohání je psychické i fyzické vyčerpání, nastupuje sklíčenost, rozčarování a pocit opuštění. Fáze rozčarování se táhne několik měsíců až let.
Ve fázi deziluze co nejvíce odpočívejte, mluvte o svých pocitech a připomínejte si, jaký by byl rozdíl mezi situací bez pomoci a situací, kde si lidé pomáhají.
Postavme z popela novou realitu
Když se situace uklidní a jednotlivci a komunity začnou přebírat zodpovědnost za přestavbu svých životů, začíná fáze rekonstrukce. Během ní se smiřujeme s „novým normálem“ a začínáme na troskách předchozí existence stavět novou realitu. Fáze rekonstrukce může opět trvat měsíce, ale v závislosti na napáchaných škodách i dlouhé roky.
I po delší době od katastrofy může přijít posttraumatická reakce organismu. Pokud přetrvávají noční můry, paralyzující strach z budoucnosti nebo viditelná proměna osobnosti, neostýchejte se a vyhledejte odbornou pomoc.