Mozek zblízka V – Systém odměny

Mozkový systém odměny je složitá soustava mozkových jader, která zprostředkovává libé a příjemné pocity. Existuje jak u zvířat, tak u člověka. Hlavní dráha vychází z oblasti nazvané zkráceně VTA a směřuje do jádra nucleus accumbens. Další nervové dráhy pak zahrnují i jiné oblasti, jako již zmíněný hipokampus (viz Mozek zblízka II), bazální ganglia (viz Mozek zblízka IV), prefrontální kůru (viz Mozek zblízka I), a přední cingulum (Mozek zblízka III).

Tento systém náhodně objevili badatelé James Olds a Peter Milner již v roce 1954. Implantovali tehdy potkanům právě do těchto mozkových center tenké drátky, které mohly tyto struktury jemně dráždit nízkým elektrickým napětím. Tyto elektrody poté připojili k páčce. Signálem pro dráždění bylo, když zvíře právě tuto páčku stisklo. Pozorovali něco neočekávaného: potkani mačkali páčku mnohosetkrát za hodinu. Ignorovali ostatní podněty jako potravu a vodu, až dokud nebyli zcela vysíleni. Proto vědci museli pokus ukončit a vrátit zpět do jejich chovných klecí.

Tato mozková soustava používá jako chemický signál především dopamin. Dopaminový pulz je tak signálem odměny. Z hlediska motivace našeho chování, učení závislého na odměně, ale také některých psychiatrických poruch je tento systém mozku zcela zásadní. Výzkumy Oldse a Milnera tak položily základy moderního porozumění poruchám motivace. Mezi ně patří závislosti, ale třeba i snížená schopnost prožívat radost, která se často vyskytuje u depresí.

Obrázek: National Institute of Drug Abuse (NIDA), USA

Mozek zblízka IV – Bazální ganglia


http://journal.frontiersin.org/article/10.3389/fnins.2014.00230/full

www.neurokouc.cz

Bazální ganglia tvoří systém mozkových jader na spodině koncového mozku. Představují různorodý komplex struktur, který zajišťuje různé funkce mozku. Řídí tělesný pohyb a postoj, a také nevědomou, tedy procedurální paměť (např. schopnost jízdy na kole) Účastní se také rozhodovacích procesů a některých kognitivních funkcí. Odumírání neuronů přicházejících do bazálních ganglií z černé substance (substantia nigra) obsahujících dopamin je podkladem Parkinsonovy nemoci, projevující se klidovým třesem, ztuhlostí, mimoděčnými pohyby a dalšími pohybovými problémy. Klíčová je také úloha bazálních ganglií v rozhodování (decision-making), kde spolupracují z prefrontální kůrou (viz jeden z předešlých dílů  – http://www.neurokouc.cz/2019/01/12/mozek-zblizka-i-prefrontalni-kura/). Součástí bazálních ganglií je také jádro nucleus accumbens, které je klíčovou částí mozkového systému odměny. O systému odměny, který představuje základní motivaci pro lidské chování, si však povíme v příštím díle.

Mozek zblízka II. – Hipokampus

Mozek zblízka I.

Hipokampus je zásadní mozkovou oblastí pro tvorbu vědomých vzpomínek, zejména vzpomínek pro události, vědomosti a orientaci v prostoru. Jedná se o vývojově starou mozkovou kůru, uloženou ve středním spánkovém laloku a překrytou mozkovými hemisférami. Jeho tvar u člověka vzdáleně připomíná mořského koníka a odtud pochází jeho jméno (Hippocampus je latinský rodový název tohoto živočicha). Hipokampus slouží k tomu, abychom si byli i dnes schopni rozpomenout na včerejší oběd s přáteli nebo letní dovolenou u moře nebo v horách. Dal by se přirovnat k internetovému vyhledávači, který je schopen nejen vzpomínky ukládat, ale také vyhledávat ty uložené v jiných oblastech mozkové kůry (neokortexu), zejména čelní a temenní kůry. Jedna z jeho částí je význačná tím, že v ní až do vysokého věku vznikají nové nervové buňky – tento jen se označuje neurogeneze. Jeho přední část se také podílí na procesech spojených s úzkostí a strachem.  Hipokampus není nezbytný pro životní funkce, a velmi znám je případ pacienta Henryho Molaisona, kterému byla kvůli epilepsii, kterou nešlo zvládnout léky, tato struktura odstraněna. Nebyl schopen si uložit žádné nové vědomé vzpomínky, ačkoliv měl zachovanou řeč, obecnou inteligenci a některé nevědomé typy paměti.

Více o hipokampu zde.

Mozek zblízka III.

  • Přední cingulární kůra v lidském mozku (Wikimedia Commons)

Přední cingulární kůra

www.neurokouc.cz

Přední cingulární kůra (angl. anterior cingulate cortex; ACC) je v lidském mozku uložena v čelním laloku na vnitřní straně vzájemně k sobě přiléhajících mozkových hemisfér. Zepředu obepíná kalózní těleso (svorník mozkový), masivní svazek nervových vláken propojující obě mozkové polokoule. Přestože se jedná o vývojově novou mozkovou kůru, tedy neokortex – mozek primátů, ovlivňuje i některé funkce typické pro spodní části mozku (plazí mozek). Mezi ně patří třeba krevní tlak nebo vnímání bolesti. Je však také zcela zásadní pro vyšší nervové schopnosti, jako je pozornost, monitorování možného konfliktu podnětů a situací, detekce chyby či reprezentování požadavků kladených na jedince. Udává se také, že se významně podílí na emocích a morálce. Její správná funkce je narušena např. u obsedantně kompulzivní poruchy (brilantně znázorněné např. Leonardem di Capriem ve filmu „Letec“ nebo Jackem Nicholsonem v „Lepší už to nebude“), kdy pacienty sužují nutkavé myšlenky a rituály. Vědci předpokládají, že narušení této struktury je zodpovědné za vtíravý pocit „něco není v pořádku“, který tyto pacienty často provází. Koučování může napomoci lépe tuto strukturu ovládat a mít více pod kontrolou svoji mozkovou exekutivu.

Mozek zblízka I – Prefrontální kůra

Čelní laloky v lidském mozku.
(licence Wikimedia Commons)

Pro úvod do této minisérie jsem svolil čelní lalok, přesněji řečeno prefrontální kůru. Tato oblast, která leží za čelem, je sídlem nejen krátkodobé či pracovní paměti, ale také v ní sídlí naše exekutiva, tedy kontrolní a řídící centrum našeho mozku. Zde se odehrává stanovování cílů a plánování, koordinace jednotlivých duševních aktivit, monitoring vlastního chování a také imaginace a vizualizace. Také můžeme díky ní rozeznat dobré od špatného, usuzovat na hodnotu, a také se projevovat ve vztahu k jiným lidem. Prefrontální kůra je v největší možné míře vyvinuta u člověka a u našich nejbližších příbuzných, lidoopů. Přísně vědecky je definována tak, že informace do ní přicházejí ze středních a zadních částí brány vědomí (mediodorzálního thalamu) a z tohoto pohledu by se u jiných živočichů než primátů (včetně člověka) neměla vyskytovat. Přesto i nižší savci (např. šelmy nebo hlodavci) mají kůru čelního laloku, která vykonává podobné funkce. Zajímavostí je, že u člověka patrně souvisí i se skutečnými lidskými funkcemi, jako je např. svědomí, schopnost se vcítit a jednání s ohledem na důsledky svých činů.

Ve škole nás to učili jinak! aneb Tvorba nových nervových buněk v dospělosti?

Možná se na to z hodin biologie pamatujete: „V dospělém mozku nevznikají žádné nové neurony! Pouze nám s věkem ubývají.“

Mozek a přírodověda obecně nemají však příliš rády taková jednoznačná pravidla a badatelé často v určitou chvíli objeví nějakou výjimku. Ano, je tomu tak i se vznikem nových neuronů, tedy odborně neurogenezí. Přestože v průběhu stárnutí nervové buňky mohou skutečně odumírat, v několika oblastech mozku nervové buňky ve skutečnosti v dospělosti vznikají. Např. v „mořském koníkovi“, tedy hipokampu, části mozku klíčové pro učení se novým dovednostem a vzpomínkám. Tyto nově zrozené buňky jsou více dráždivé než starší neurony a zdá se, že mají specifickou funkci. Tu však badatelé dodnes nedokázali přesně rozklíčovat a jedná se o velmi aktuální a žhavé téma současné neurovědy. Předpokládá se, že tyto neurony zrozené v dospělosti hrají roli v učení se novým věcem a také v odolnosti vůči stresu a depresi. Napovídá tomu fakt, že určitý typ antidepresiv zvyšuje neurogenezi v dospělém hipokampu a také to, že pokud jsme dlouhodobě ve stresu, naše neurogeneze se snižuje. A dlouhodobý stres je významným rizikovým faktorem deprese. Tvorbu nových neuronů lze naopak zvýšit učením se, pobytem v obohaceném prostředí a také fyzickou aktivitou! Mám hodně důvodů se domnívat, že i učení během koučování může zvýšit tvorbu nových neuronů a zlepšit integraci těchto buněk do stávajících obvodů mozku.

 

Mýtus 6: Poslech Mozartovy hudby hudby udělá z vašeho dítěte génia

Tento mýtus se objevil po zveřejnění výsledků studie badatelů Gordona Shawa a Frances Rauscherové z Kalifornské univerzity v Irvine v devadesátých letech, které naznačovaly blahodárný vliv Mozartovy hudby na některé typy mentální funkcí, např. časoprostorové usuzování. Nejprve byly ukázány na mladých pokusných osobách a posléze tito vědci studovali také vliv určitých skladeb W. A. Mozarta na vývoj těchto mentálních funkcí u dětí. Tyto studie se významně prosadily i do novinových titulků a pronikly na veřejnost. Na tomto fenoménu založilo svůj byznys spoustu firem, které nabízely produkty pro zázračné zlepšení vývoje dětí. Ačkoliv předběžné výsledky této studie naznačily pozitivní účinky, následné studie ukázaly, tomu tak být nemusí – několik studií naznačilo velmi mírný, ale přechodný pozitivní účinek, jiné studie však tyto účinky nepotvrdily. Mozartova hudba na řadu lidí působí velmi příjemným dojmem a je esteticky přístupná. Dnes se badatelé převážně kloní k názoru, že její blahodárné účinky na duši vyvolává její příznivý vliv na náladu, emoce a bdělost. Účinek hudby na emoční nastavení člověka je nesporný. O přímé zlepšení mentálního fungování se ale zřejmě opravdu nejedná. Pokud máte rádi klasickou hudbu, rozhodně ji můžete přehrávat svým dětem, ničemu to neuškodí. Nicméně bylo by hloupé si myslet, že stisknutím knoflíku přehrávače si rodiče ušetří úsilí investované do výchovy a vzdělání.

Jenkins JS. The Mozart effect.  R Soc Med. 2001;94(4):170-2.

Mýty o mozku I.

Mýtus 1: Používáme asi jen 10 % své mozkové kapacity

Tento mýtus je velmi populární a často se používá k vysvětlení paranormálních schopností lidské mysli. Racionálně uvažující člověk však může namítnout: „Kdybychom používali jen malou část své mozkové kapacity, k čemu by nám byla zbývající část mozku?“. Věda takovému skeptikovi dává za pravdu. Neurozobrazovací studie jako výše zmíněná funkční magnetická rezonance nebo pozitronové emisní tomografie ukazují, že každá mentální činnost zaměstnává mnoho oblastí mozku, často velmi rozsáhlých a během celého dne se tak „procvičí“ celý mozek. Dalším důkazem je to, jaké devastující následky na běžné každodenní fungování má poškození byť jen malé části mozku.  Na druhou strana bezesporu existuje určité mentální rezerva- v tomto případě vědci mluví o „kognitivní“ nebo „mozkové rezervě“. Naznačují to např. zjištění při pitvách, kdy se ukazuje, že lidé, kteří byli do vysokého věku duševně aktivní, často netrpěli žádnými vnějšími příznaky demence, ačkoliv jejich mozek vykazuje typické změny, které se při těchto demencích, jako např. Alzheimerova nemoc, vyskytují. Ukazuje to, že mozkový trénink zlepšuje celkové zdraví a především zvyšuje pravděpodobnost zdravého stárnutí. Mozek je potřeba trénovat, a pokud tak činíme, pomáhá mu to.

Mýtus 2: Naše paměť je přesným odrazem reality

Někteří z nás mají lepší paměť a někteří horší, nicméně paměť nikdy není dokonalá. Podle většiny neurovědních studií zaměřených na učení a paměť si mozek zapamatuje nezbytné rysy a detaily a zbytek často prostě sám doplní. Např. vzpomínka na oběd v restauraci, který nás zklamal, se v mozku uloží jako kritické rysy (věta „ten oběd byl zklamáním“ nebo vzpomínka na tuhý steak, či protivného číšníka). Když si pak událost vybavíme, zdá se nám, že si pamatujeme každý detail, nicméně mozek si pouze vybavil tyto klíčové rysy a zbytek si dotvoří. To se děje velmi rychle a bez našeho vědomí, takže věříme (tak jako obecenstvo iluzionisty), že si každý detail opravdu po celou dobu pamatujeme. Badatelé mají pro této fenomén dokonce odborný název (doplňování vzorů či angl. pattern completion) a v hipokampu, mozkové oblasti klíčové pro paměť, byl tento jev popsán i na neuronové úrovni. Samostatnou kapitolou jen fenomén falešných vzpomínek – za zmínku stojí, že falešné vzpomínky se podařilo již vyvolat i u laboratorních zvířat pomocí techniky nazvané optogenetika, které využívá světločivné bílkoviny z baktérií a řas, které vědci vpraví do neuronů a ty následně ovlivňují světlem pomocí optického vlákna.

Mýtus 3: Praváci se vyznačují organizovaností, leváci jsou tvořivější

Někteří lidé věří, že s kreativitou či uspořádaností našeho vnitřního světa se rodíme a nelze je změnit. Také říká, že leváci jsou tvořivější a praváci mají uspořádanější vnitřní život. Mýtus pochází patrně z 18. století, kdy lékaři zjistili, že narušení určitých částí mozku na jedné dané straně má často za následek postižení konkrétních funkcí. Tyto nálezy vychází z toho, že levá polovina mozku ovládá pravou část tělesného svalstva a naopak, takže např. mrtvice v levé motorické kůře způsobí ochrnutí pravá poloviny těla. Jeho pozměněnou verzí je, že někteří lidé mají absolutně dominantní levou a jiní pravou hemisféru mozku. Ve skutečnosti většina neurozobrazovacích studií, např. pomocí magnetické rezonance nebo pozitronové emisní tomografie, ukazuje, že zpravidla spolu pravá i levá polovina mozku výrazně komunikují a zapojují se oblasti obou z nich, to se týká jak řešení problémů, tak kreativních činností.  U některých mentálních úkolů se však může jedna hemisféra zapojovat o něco více, nicméně absolutně to rozhodně neplatí. V nedávné době byl tento mýtus využit k objasňování tvořivosti, dyslexie a dokonce homosexuality, nicméně spojení preference levé a pravé ruky se specifickými osobnostními rysy je stále tématem pokračujících studií a není uspokojivě objasněno. Absolutní dominance pravé či levé poloviny mozku vlastně neexistuje. I velmi vnitřně organizovaní lidé mohou dospět k velké tvořivosti a platí to i naopak.

Mýtus 4: Alkohol zabíjí mozkové buňky

Přestože nadměrné konzumace alkoholu zdraví nepropívá, tvrzení, že alkohol zabíjí mozkové buňky, je nepřesné. Přesnější je říci, že alkohol narušuje normální funkci mozkových buněk. Aby došlo přímo k úbytku neuronů, museli byste se pravděpodobně upíjet do kómatu. Důkaz o nepravdivosti tohoto mýtu poskytla studie z roku 1993 v prestižním lékařském časopise Lancet, která srovnávala vzorky mozku ze zesnulých alkoholiků a ne-alkoholiků a nezjistila rozdíly v hustotě mozkových buněk. Studie však naznačila, že neurony vystavené alkoholu spolu hůře komunikují, a také naznačila u chronických pijáků poškození bíle hmoty (nervových vláken, tedy výběžků nervových buněk, pomocí kterých tyto buňky komunikují), což je patrně jedním z důvodů jejich zhoršeného fungování mozku. Alkohol však významně zhoršuje signalizaci téměř všech mozkových buněk (od těch řídících pohybovou koordinaci, přes řeč, myšlení až po rychlé reflexní reakce).  Pamatujme na to. Neurony však přímo nezabíjí.

Jensen GB, Pakkenberg B. Do alcoholics drink their neurons away? Lancet. 1993; 342 (8881):1201-4.

Mýtus 5: Díky internetu hloupneme

Tento mýtus je poměrně nepřesným zevšeobecněním. Taková obecná a zjednodušená tvrzení zpravidla zcela přesně neodrážejí realitu. Za určitých okolností by na tomto tvrzení mohla být špetka pravdy, nicméně současné výzkumy neukazují na nějaké jednoznačné hloupnutí díky internetu.  Důvodem, proč lidé věří, že díky internetu se stáváme hloupějšími, by mohlo být to, až v určitém smyslu se díky němu spoléháme méně sami na sebe a svoji paměť. Naše GPS navigace nám pomáhají orientovat se a nemusíme si pamatovat tolik věcí, protože máme internetové vyhledávače. Více se tak spoléháme na to, co psycholog Daniel M. Wegner označil jako transaktivní paměť. Tento typ paměti je koncept sociální psychologie a byl poprvé popsán pro lidské společenství, kde si každý nemusí pamatovat vše, ale stačí, když zná někoho, kdo si danou věc pamatuje. Svým způsobem pomáhá uchovávat data efektivně, protože namísto toho, abychom si museli pamatovat celý obsah nějakého sdělení, ve vztahu k internetu si uložíme do povědomí pouze klíčová slova, která pak můžeme zadat do vyhledávače. Problém nastává, když naše externí paměť v podobě internetu najednou není dostupná. V ten moment nemůžeme transaktivní paměť použít. To asi vede k dojmu hloupnutí. Souhrnně můžeme říci, že bez jasného vědeckého důkazu o tom, že díky Internetu hloupneme, je toto tvrzení spíše kulturním axiomem, než vědecky podloženým faktem. Na potvrzení či vyvrácení tohoto tvrzení budeme muset ještě nějakou dobu počkat, protože vyžaduje prospektivní studie, tj. sledování dostatečně velkého vzorku populace za delší časový úsek do budoucna.

Jak poznáte, že jste v dobrém mentorském vztahu?

Otázka Skóre
Přítomnost mentora mi pomáhá zlepšit sebedůvěru a uspokojení z mého rozvoje. 0-5
Cítím, že mentor se se zaměřuje jak na můj výkon, tak na mé profesionální dovednosti a stejně tak i na osobní rozvoj 0-5
Moji interakci s mentorem určuje konkrétní agenda mého rozvoje, kterou jsem definoval sám, spíše než organizační možnosti a jeho potřeby. 0-5
Vnímám, že obsah našich rozhovorů je přísně diskrétní a důvěrný. 0-5
Mentorovi jsem schopen s respektem poskytnout pravdivou a upřímnou zpětnou vazbu. 0-5
Procvičujeme schopnost aktivního naslouchání a vyjadřujeme si souhlas i nesouhlas. 0-5
Otevřeně mohu se svým mentorem promluvit o svých výhradách, pochybnostech a nejistotě. 0-5
Otevřeně mohu přiznat svoje chyby a nedostatky beze strachu, že bych byl „penalizován“. 0-5
Setkáváme se na pravidelné bázi a vzájemně bereme ohled na své časové možnosti. 0-5
Soustavně pracuji na závazcích a výzvách, učiněných v mentorském vztahu. 0-5
Můj mentor je otevřený a naslouchá novým myšlenkám a úhlům pohledu. 0-5
Dokážu otevřeně vyjádřit svému mentorovi ocenění a vděk. 0-5
Ve spolupráci s mentorem jsem si stanovil akční plán s realistickými cíli a měřitelným výstupem. 0-5
Můj mentor mi pomáhá a motivuje mě, abych vystupoval ze své „komfortní zóny“. 0-5
Ohodnoťte svůj postoje k těmto tvrzením: 0 = “rozhodně ne” až 5 = “rozhodně ano” a sečtěte výsledné skóre.

Vyhodnocení testu:

 

Skóre Výsledek Doporučení
51-70 Výborně! Fungujete ve skvělém mentorském vztahu a plně z něj profitujete ve svém osobním a profesním rozvoji. Pokračujte v dobré práci a hledejte nápady a informace jak udržet dobrý mentorský vztah.
31-50 Dobrá práce. Jste v kvalitním mentorském vztahu, někdy ale můžete čelit obtížím ve vzájemném porozumění. Zkuste se zamyslet nad svou metodou komunikace a zaměřte se na sdílení přesné zpětné vazby vašemu mentorovi.
0-30 Je na tom potřeba zapracovat. Ze vztahu příliš neprofitujete a měli byste se zamyslet nad tím, jak jej zlepšit, či najít jiný. Prostudujte zdroje a nástroje, jak mentorský vztah zlepšit, nebo identifikovat nový.

 

Zpracováno podle: Wadhwa V, Nagy P, Chhabra A, Lee CS. How Effective are Your Mentoring Relationships? Mentoring Quiz for Residents. Curr Probl Diagn Radiol. 2017 Jan – Feb;46(1):3-5

Jak funguje mozek?

Lidský mozek je patrně nesložitější orgán za Zemi1. Sestává z mozkových buněk. Ty tvoří jednak nervové buňky, tedy neurony, a pak buňky gliové, tedy glie2. Především neurony jsou buňkami zajišťujícími zpracování informací, učení se, chování, ale i relativně základní funkce jako např. řízení dýchání3. Buňky glie se tradičně spojovaly s podpůrnou funkcí, ale nové vědecké poznatky ukazují, že mají důležitou funkci i v nervové signalizaci1.

Gutenberg Encyclopedia, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2204932

Počet neuronů v lidském mozku není přesně znám, ale odhaduje se na 50-150 miliard (studie z roku 2009 naznačuje 86 miliard2) a počet spojení mezi nimi je ještě mnohem vyšší (bilióny). Počet gliových buněk jak pak pravděpodobně podobný2. Neurony jsou schopny šířit nervové vzruchy, impulsy, či akční potenciály, tedy vlny změn napětí na jejich obalech. Nejsou však navzájem přímo elektricky propojeny, ale tuto informaci si vzájemně předávají pomocí nervových spojů neboli synapsí. Na každé synapsi elektrický signál, který k ní doputuje, změní na signál chemický, dojde totiž k uvolnění chemické látky (neuropřenašeče), která během ultrakrátké doby doputuje k dalšímu neuronu, kde je signál pomocí bílkovinných receptorů opět přeměněn na elektrický a ten se šíří druhou buňkou dále4. Synapse jsou místem dynamických změn a především zde je možné fungování mozku ovlivnit, např. léky, drogou, či učením se. Schopnost se učit novým poznatkům a dovednostem je podle moderních poznatků zakódována právě v synaptických spojích5. Tím, že se synapse opakovaně aktivuje, může dojít k jejímu posílení nebo zeslabení, a to potom vede ke změně v signalizaci, zpracování informací, a potom i výsledného chování. Počty synapsí se také v závislosti na učení se a zpracování informací mohou dynamicky měnit. Poznatky soudobé vědy naznačují, že klíčové pro všechny funkce mozku včetně našeho myšlení, plánování a učení se, jsou přesně vyladěné vzorce neuronální aktivity v rozsáhlých populacích neuronů (ansámblů, nikoliv však hereckých, ale neuronálních) propojených synapsemi. V těchto vzorcích spolupracují různé mozkové struktury.

Přestože mnozí lidé věří, že v dospělosti v mozku nemohou vznikat nové neurony, opak je pravdou. Tento mýtus vyvrátil až v šedesátých letech dvacátého století badatel Joseph Altman, který ukázal, že i v dospělosti v některých oblastech mozku vznikají nové nervové buňky. Důležité je, že jednou z těchto oblastí je hipokampus, evolučně starší mozková kůra, která byla překryta hlavními hemisférami koncového mozku6. U člověka svoji anatomií poněkud připomíná mořského koníka (lat. Hippocampus), odkud pochází i jeho název.  Hipokampus je zcela zásadní pro učení se novým poznatkům a dovednostem a jejich použití (tj. učení a paměti)5,6. Jeho přední část se také účastní emocí. V těchto činnostech hipokampus těsně spolupracuje s ostatními oblastmi mozku, z nichž můžeme na prvním místě jmenovat např. amygdalu7. Ta představuje malé mandlovité jádro mozku, které leží před hipokampem a je zcela klíčové pro zpracování emocí, a to jak negativních (strach, zloba), tak pozitivních (radost, štěstí)7. Další významnou oblastí je tzv. systém odměny, který signalizuje pocity libosti a uspokojení. Systém odměny leží na bázi mozku a jako neuropřenašeč využívá dopamin8. Má velký význam pro upevňování pozitivně motivovaných vzpomínek a vzorců chování, ke kterému dochází i při koučování.

Další zásadní oblastí je thalamus, někdy populárně označovaný jako „brána vědomí“. Jedná se o oblast, které představuje vstupní bránu veškerých informací do světa mozkové kůry, kde pravděpodobně sídlí vědomí9. Mozková kůra je složena z těsně nahloučených neuronů, leží na povrchu mozku a je rýhovaná. Na mozku jsou tak u člověka a opic dobře vidět závity a rýhy. Ty vznikly patrně proto, že mozková kůra pracuje v ploše (informace se zpracovávají především napříč přes jejích šest vrstev), a pro její významné zvětšení představovalo zvrásnění do 3D struktury významnou evoluční výhodu. Mozková kůra koncového mozku je členěna do mozkových laloků, z nichž pro účely našeho zaměření jmenuji čelní (frontální), temenní (parietální), spánkový (temporální) a týlní (okcipitální)10. Týlní lalok obsahuje především zrakovou kůru, zpracovávající zrakové informace, a uplatňuje se i při představách a vizualizacích, vnímání barev a tvarů. Temenní lalok obsahuje veliký úsek zadní parietální kůry, která je asociační, tzn., že se neváže k žádnému konkrétnímu smyslovému vjemu, ale propojuje informace z různých mozkových oblastí10.  Spánkový lalok kromě oblasti pro zpracování sluchových vjemů také obsahuje asociační oblasti. Čelní lalok, zejména jeho část nazvaná prefrontální kůra je kompletně asociační a účastní se procesů jako plánování, monitorování probíhajících aktivit, krátkodobé (pracovní) paměti, rysů osobnosti, koordinace aktivit dalších oblastí a dalších akcí, kterým souhrnně říkáme exekutivní (výkonné) funkce.

Blausen.com staff (2014). „Medical gallery of Blausen Medical 2014“. WikiJournal of Medicine 1 (2). DOI:10.15347/wjm/2014.010. ISSN 2002-4436.

Všechny zmíněné oblasti a mnohé další v těsné a přesně koordinované souhře zajišťují správné fungování mozku, myšlení, učení se, představivost a plánování a další.  Téměř cokoliv děláme, náš mozek mění, a také se dá říci, že mozek můžeme trénovat podobně jako každý jiný sval, ačkoliv mechanismy tohoto tréninku se u mozku na rozdíl od svalu liší. V procesu koučování pravděpodobně také dochází k silným změnám ve schopnostech komunikace mezi nervovými buňkami, okruhy a oblastmi, které jsou podkladem lepšího výkonu, pozitivního myšlení a otevřeného přístupu k budoucnosti.

Literatura
1 Jernigan TL, Stiles J. Construction of the human forebrain. Wiley Interdiscip Rev Cogn Sci. 2017 Jan;8(1-2). doi: 10.1002/wcs.1409.
2 Azevedo FA, Carvalho LR, Grinberg LT, Farfel JM, Ferretti RE, Leite RE, Jacob Filho W, Lent R, Herculano-Houzel S. Equal numbers of neuronal and nonneuronal cells make the human brain an isometrically scaled-up primate brain. J Comp Neurol. 2009 Apr 10;513(5):532-41. doi: 10.1002/cne.21974.
3 Moreira TS1, Mulkey DK. New advances in the neural control of breathing. J Physiol. 2015 Mar 1;593(5):1065-6. doi: 10.1113/jphysiol.2014.287185.
4 Eccles JC. The ionic mechanisms of excitatory and inhibitory synaptic action. Ann N Y Acad Sci. 1966 Jul 14;137(2):473-94.
5 Bannerman DM, Sprengel R, Sanderson DJ, McHugh SB, Rawlins JN, Monyer H, Seeburg PH. Hippocampal synaptic plasticity, spatial memory and anxiety. Nat Rev Neurosci. 2014 Mar;15(3):181-92. doi: 10.1038/nrn3677. Review.
6 Bannerman DM, Rawlins JN, McHugh SB, Deacon RM, Yee BK, Bast T, Zhang WN, Pothuizen HH, Feldon J. Regional dissociations within the hippocampus–memory and anxiety. Neurosci Biobehav Rev. 2004 May;28(3):273-83. Review.
7 Janak PH, Tye KM From circuits to behaviour in the amygdala. Nature. 2015 Jan 15;517(7534):284-92. doi: 10.1038/nature14188. Review.
8 Galván A. Neural systems underlying reward and approach behaviors in childhood and adolescence. Curr Top Behav Neurosci. 2014;16:167-88. Review.
9 Fama R, Sullivan EV. Thalamic structures and associated cognitive functions: Relations with age and aging. Neurosci Biobehav Rev. 2015 Jul;54:29-37. doi: 10.1016/j.neubiorev.2015.03.008.¨
10 Douglas RJ, Martin KA. Mapping the matrix: the ways of neocortex. Neuron. 2007 Oct 25;56(2):226-38. Review.
11 Miller EK, Cohen JD. An integrative theory of prefrontal cortex function. Annu Rev Neurosci. 2001;24:167-202